Kojenec a šest milionů

15.2.2006 | Jana Mihovičová

Roční pobyt dítěte v dětském domově stojí společnost asi 250 tisíc, rok v kriminále je obdobně nákladný. Život feťáka je ještě dražší.

Podle terénních pracovníků musí narkoman nakrást měsíčně zboží asi za 50 tisíc, aby si dokázal financovat svoje životní potřeby.

Budete-li tedy od narození až do svých osmnácti v dětském domově, pak se z vás stane feťák a nakonec vás zavřou, dojdete hrubým odhadem k tomu, že do svých dvaceti let jste stáli tuhle společnost něco okolo šesti milionů. Dost peněz na to, jak žalostný je výsledek, nemyslíte?

Dejte mi šest milionů a jednoho bezprizorního kojence!

Koupím si dva byty po třech milionech. Ty mi budou vynášet tolik, že z nich jedno děcko královsky uživím. A budu se o něj starat, jak nejlíp dovedu. Moje svěřené dítě bude určitě dobře vědět, jak vypadá bochník chleba, což některé děti z dětských domovů vůbec nevědí, protože vídají jen někde v ústavní kuchyni uříznutý krajíc. Moje hypotetické dítě bude zažívat všechno tak jako normální děti. Pravděpodobně vychodí normální školu a snad si udělá i maturitu. A až mu bude osmnáct, určitě ho nevykopnu z domova jako psa, který už se nemá kam vrátit, což se dětem z dětských domovů děje běžně. Moje adoptivní dítě se na rozdíl od dětí z děcáků zařadí do normálního života a začne platit daně. A co víc, zbudou tu ty dva byty, které se za dvacet let ještě o třetinu zhodnotily!

Jasně, je to brutální nadsázka, ale to nic nemění na tom, že efektivita státního systému, který se stará o děti bez zázemí, je prostě příšerná.

Podle statistik pouze deset procent dětí, které odcházejí z dětských domovů, začne normálně fungovat v běžném životě. Zbytek se obvykle vydá na dráhu nezaměstnaných, bezdomovců, prostitutek, feťáků, zlodějů a násilníků. Takže nakonec zase skončí v nějaké sociální záchytné síti a lze předpokládat, že jejich děti také skončí v dětských domovech.

Asi nejhorším článkem celého systému jsou kojenecké ústavy. Kojenci bez intenzivního kontaktu s někým, kdo by jim dokázal nahradit mámu, tráví svůj čas opuštěni v postýlkách a sestry se u nich střídají jak ponožky. Ve věku tří let už dítě zná místo jedné matky okolo tří desítek různých zdravotních sester, které nemají čas se mu intenzivně věnovat. Tento přístup vede k takovému psychickému poškození, že dítě, které se narodí zcela normální, je ve třech letech označeno za imbecilní a odchází jako neumístitelné do ústavů pro mentálně postižené.

Je to státem organizovaná krutost, která nás všechny stojí balík. Stát je ten nejhloupější hospodář na světě, to je stará známá věc. Ale jako rodič je stát navíc zločinec, který má stejné výchovné úspěchy jako negramotná prostitutka závislá deset let na heroinu.

V dětských domovech je u nás nyní asi dvacet tisíc dětí. V šedesátimilionové Británii je to jen šest tisíc dětí a kojenecké ústavy v mnoha státech vůbec neexistují. Vůle státu pomáhat problémovým rodičům je nulová, dětské domovy stále fungují na socialistických principech kolektivní výchovy, jednání soudů je pomalé, zákonné úpravy všechno jen komplikují a doba pobytu dětí v domovech se prodlužuje. Přímou adopci stát v podstatě sabotuje, neziskovým organizacím hází klacky pod nohy a navíc investuje do dalších dětských domovů.

Na druhou stranu snaha státu podporovat pěstouny je minimální. Dnešní pěstoun dostává na jedno dítě skandální částku tisíc korun!

Celý náš systém péče o děti bez zázemí je postavený na hlavu, ale bohužel živí dost lidí, kteří nemají zájem na tom, aby se něco měnilo. A děti z domovů nemají nikoho vlivného, kdo by se jich zastal.

Nejsou prioritou pro naši politickou reprezentaci, kterou tvoří především muži. Nestojí za nimi ekonomické zájmy výrobců automobilů, ani žádná lobby. Nestojí za nimi dokonce ani jejich vlastní rodiče. Kdy už tohle začne stát zodpovědně řešit? Nebo se snad čeká, až si toho všimne Rowlingová?

Autorka pracuje jako kreativní ředitelka v agentuře Ogilvy